Lze rychlokvašeným preparátům věřit? Čtěte, jaké tragédie způsobil špatně prověřený lék.

2021-08-09 | Všeobecné, Ze světa

PROSÍME, SDÍLEJTE VŠEM, VŠEMI ZPŮSOBY

Před šedesáti lety vyvrcholila největší tragédie lékařských dějin. Thalidomid. Většině Čechů to jméno možná nic neřekne, ale na Západě zní podobně zlověstně jako třeba Titanic, Černobyl nebo Bhópál. Ostatně experti nedávno spočítali, že počtem zasažených obětí thalidomid tahle slavná neštěstí dalece předčí. Lék na zklidnění a ranní nevolnost, vyvinutý v polovině minulého století západoněmeckou farmaceutickou firmou Grünenthal a prodávaný v 79 zemích světa, stihl během pouhých čtyř let na trhu připravit o život možná až čtvrt milionu lidských zárodků, způsobit narození desítek tisíc dětí bez končetin a milionu dalších pacientů trvale poškodit nervy.

Češi měli štěstí, na východní straně železné opony se tahle pilulka neprodávala. Největší katastrofa dějin medicíny, jak bývá případ někdy přezdíván, se nás ale přesto týká. Otřásla důvěrou ve farmacii a zdravotnictví vůbec, takže pojem thalidomid dnes rádi skloňují odpůrci očkování proti covidu-19 coby varování, že narychlo vyvinutým vakcínám není radno věřit. Ale stejně tak jej připomínají i oficiální lékařské autority: coby důkaz, že se medicína dokázala poučit a vytvořit důvěryhodný systém testování léků.

Příběh jedovaté pilulky, který vyvrcholil právě před šedesáti lety, je zkrátka nejen tragický, ale i poučný a napínavý. Hemží se to v něm bývalými nacisty, pokusy na vězních koncentračních táborů, zkorumpovanou spravedlností a korporátní chamtivostí. Poslední nacistický zločin, jak zní další oblíbená přezdívka téhle tragédie, svědčí o tom, jak těžko se v našem světě hledá důvěra a spravedlnost – a jak se to občas nakonec podaří.

Lepší pilulka?

"Proč brala thalidomid, jsem se matky nikdy nezeptal, ale je jasné, že to muselo být někdy počátkem třetího týdne po početí," přemýšlí německý filmový režisér a filantrop Niko von Glasow (60). "Téměř jistě nevěděla, že je těhotná." Na monitoru počítače, přes nějž on-line rozhovor mezi Prahou a Itálií, kde filmař momentálně žije, probíhá, je dobře vidět následek. Nikovy ruce končí v místě, kde má zdravý člověk lokty, a část prstů na nich chybí.

Důvodem přesného časového odhadu matčiny medikace je až zlověstná logika působení thalidomidu, kterou vědci postupně dokázali zmapovat. Dodnes se sice neví, jakým mechanismem chemická sloučenina poškozuje vyvíjející se plod (pravděpodobně "vypíná" určité geny zodpovědné za růst končetin), zato je zjevný efekt načasování. Pokud těhotná žena zapila jedinou tabletu léku v určitý konkrétní den po početí, následkem bylo zákonité poškození očí, uší, rukou, nohou, mozku nebo vnitřních orgánů dítěte. Užila-li jich víc, postižení se sčítala. Tedy pokud se dítě vůbec narodilo, odborníci odhadují, že pět ze šesti "thalidomidových" těhotenství skončilo potratem mrtvého plodu.

Německá farmaceutická firma Grünenthal svůj lék patentovala v roce 1954 a už o tři roky později se z něj stal komerční hit. Byla to doba nekomplikovaného nadšení z možností medicíny a po poválečném boomu antibiotik teď sílila poptávka po bezpečných sedativech. Již nějaký čas předepisované barbituráty skrývaly nemalé riziko předávkování a závislosti, zbrusu nový preparát na pultech byl naopak inzerován coby neviňátko – netoxický a nenávykový lék na zklidnění, lepší spánek nebo proti ranní nevolnosti, vhodný i pro těhotné a kojící ženy.

Na západoněmeckém trhu se žhavá novinka, prodávaná od roku 1957 v části spolkových zemí volně bez předpisu, brzy vyšvihla na druhou příčku nejprodávanějších léčiv hned po aspirinu. Užíval ji milion lidí a Grünenthal následně prodal licence na thalidomid do dvacítky evropských a šedesátky zámořských zemí. Trvalo pak do podzimu roku 1961 než sílící zprávy o tragických účincích vyvolaly skandál a výrobce stáhl "léčivo" z prodeje.

Byla to doba nadšení z možností medicíny a rostla zejména poptávka po sedativech.

Ať tak nebo tak, nově ustavený reparační fond, který se pro postižené měl stát jediným zdrojem satisfakce, skrýval dvě zásadní nevýhody. Bylo v něm zoufale málo peněz, na pokrytí celoživotních výloh všech přeživších jen 150 milionů marek (Grünenthal věnoval 100 milionů marek, zbytek federální vláda). A ta záludnější: přijatá legislativa stanovila podmínku, že rodina, která chce o podporu žádat, se musí do budoucna vzdát práva žalovat Grünenthal v civilním sporu. Většina z tisíců německých obětí na nabídku přistoupila.

"Vytáhl jsem démona na světlo a on nade mnou ztratil svou moc." (Niko von Glasow na své cestě v Asii)

"Jsou to zabijáci, kteří unikli spravedlnosti," shrnuje Niko von Glasow převažující mínění mezi podobně postiženými lidmi. S tím, jak thalidomiders přicházeli do středního věku, sílil v nich pocit, že si historickou křivdu nemusejí nechat líbit. Řada se vypracovala do vysokých pozic v byznysu nebo advokacii a jejich zdraví zároveň začalo hlásit, že stáří přijde dřív, než bývá obvyklé. Podle průzkumu z počátku tisíciletí jsou těla obětí thalidomidu vlivem opotřebování starší v průměru o třicet let, takže polovina z nich trpí chronickými bolestmi.

Počátkem nového tisíciletí se tak ve Velké Británii pod taktovkou Martina Johnsona zrodila intenzivní aktivistická kampaň, jejímž cílem bylo odškodnění zásadně navýšit. Trvalo to pár let, ale podařilo se: nejprve ve Velké Británii, pak v Německu a několika dalších zemích. Do reparačních fondů přitekly tentokrát miliardy a lidé jako Niko von Glasow tak dnes pobírají měsíční kompenzaci v průměru mezi sedmi a osmi tisíci eur. Většinu z nákladů ale platí vlády nebo někdejší lokální distributoři léku, podíl hlavního strůjce katastrofy na nápravě zůstává minimální – celosvětově činí příspěvek Grünenthalu méně než tři procenta odškodnění.

Může se podobná tragédie v dnešní době či budoucnu zopakovat?

Západní uživatelé sociálních sítí mohli v minulém roce snadno podlehnout dojmu, že k tomu nemáme daleko. Memento jménem thalidomid se stalo jedním z hlavních argumentů odmítačů covidových vakcín, testovaných v časech pandemie ve zrychleném režimu. Jak ale vysvětlovaly lékařské autority, přirovnání moc nesedí. V časech prodejů zázračné pilulky na nevolnost neexistovala v západním Německu žádná státní regulace léčiv, zodpovědnost za bezpečnost byla ponechána na výrobcích, kteří měli pouze povinnost medikaci registrovat.

Silnější úřední kontrolu léků prováděly tehdy v padesátých letech hlavně země jako Francie nebo USA, kde už se v minulosti nějaký podobný skandál (menšího rozsahu) stal – a právě ty thalidomid odmítly. Zdá se totiž pravděpodobné, že žádné relevantní testování léku ve skutečnosti neproběhlo, Grünenthal dodnes tvrdí, že dokumentace příslušných studií se ztratila při stěhování.

A byl to právě šok z epidemie postižených novorozeňat, který bezpečí nabídky farmaceutického průmyslu zásadně zlepšil. V letech následujících po katastrofě přijala většina západních zemí novou legislativu s komplexním systémem kontroly a schvalování léčiv, která vyžaduje posouzení toxicity a efektivity ve čtyřech fázích. Světová zdravotnická organizace navrch zřídila agenturu monitorující vedlejší účinky léků, aby se urychlila mezinárodní výměna informací.

Nabídka lékáren je tedy po thalidomidu rozhodně bezpečnější, což ovšem neznamená, že obezřetnost není namístě. Statistiky ukazují, že zhruba tři procenta schválených medikamentů musejí být stažena z trhu, protože předchozí proces testování nezvládl (anebo nechtěl) rizika odhalit. A občas je to docela průšvih – jako například u léků proti revmatu a zánětlivým bolestem Vioxx, který na přelomu tisíciletí způsobil vážné až smrtelné srdeční potíže desítkám tisíc lidí.

Základní napětí ve výrobě léčiv zkrátka vychází z faktu, že farmaceutické korporace jsou soukromé firmy, které potřebují vydělávat a zaplatit investice vložené do vývoje. "Tenhle komerční imperativ je mocný, takže vždycky existuje riziko, že studie nových léčiv budou designovány nebo jejich výsledky interpretovány tak, aby přeháněly přínosy a podceňovaly rizika," píše v akademickém on-line magazínu The Conversation australská bioetička Wendy Lipworth.

Ostatně skvělý příklad, jak silný může být tenhle hlad po obchodních příležitostech, představuje druhý život thalidomidu. Kdo by očekával, že po tragédii postižených novorozenců skončí jedovatá pilulka jednou provždy jako pouhý obrázek v učebnicích farmakologie, mýlil by se. Už od poloviny šedesátých let se preparát testuje coby lék na komplikace lepry a firma Grünenthal patentuje nové varianty sloučeniny.

Během sedmdesátých let se thalidomid rozšířil v řadě center léčby lepry v Jižní Americe, a přestože balení nesla varování pro těhotné ženy, v chaotickém prostředí třetího světa, kde lidé nečtou příbalové letáky a často si pilulky vyměňují mezi sebou, to evidentně nestačilo. Přišla druhá vlna tragédie: v Brazílii se narodilo minimálně tisíc dětí bez končetin. Poslední z nich přišlo na svět v roce 2010, sedm let poté, co Světová zdravotnická organizace vydala oficiální prohlášení, že thalidomid nemá v léčbě lepry opodstatnění.

Zdroj: respekt.cz, 2021-07-25

Řešení VOLNÉHO bloku

PROSÍME, SDÍLEJTE VŠEM, VŠEMI ZPŮSOBY

Jak sdílet e-mailem?

Podrobný návod: Proč a jak sdílet všem, všemi způsoby?

Volný blok je cenzurován a blokován na Facebooku, Twitteru, YouTube i v masmédiích, včetně České televize. Prosíme, sdílejte informace svým kontaktům také e-mailem.

  1. Název článku zkopírujte do předmětu e-mailu.
  2. První odstavec článku vložte do těla e-mailu.
  3. Odkaz na článek připojte pod odstavec do e-mailu.
    Pod odkaz přidejte výzvu: Prosím, přepošlete to všem svým kontaktům.

Jak obejít cenzuru na e-mailových službách:

  • Změňte název článku.
  • V názvu článku vynechte některá písmena.

Před změnou: Turnikety nevpustí neočkované – už se nikam nedostanete
Po změně: Trnkety nevstí nčkované – už ani krok